Už třetí březen v naší činnosti – pomoci Ukrajině. A pořád je potřeba dovážet oděv, svíčky, potraviny, hygienu. Na fotografiích vidíte lidi, kteří stále věnují svůj volný čas druhým lidem. Část zásilky jsme vyložili přímo ve Vynohradivské nemocnici, abychom alespoň trošku ulehčili distribuci těmto obětavým lidem. Na poslední fotografii je otec Ivan Dzuziak. Člověk, který spolupracuje nejenom s Ludmylou Svoreny a jejím štábem, ale je také stále k dispozici, jako služebník a zpovědník svým věřícím, vojenským hrdinům, kteří přijdou na dovolenou a musí ze sebe dostat to zlé, co zažili na frontě. Vždycky si pro ně najde chvilku. Vždycky je vyslechne a vždycky jim dokáže nalít alespoň trochu síly, víry. Uvědomuju si při těchto cestách, že v těchto lidech sílí vědomí, že jsou ukrajinci a že jediné čeho Putin dosáhl je to, že si více než jindy uvědomují, že ukrajinci být chtějí. V těch rozhovorech co vedeme, když si uvaříme čaj, nebo kávu. Při zmínce o frontě, o mrtvých přátelích a spolužácích, se vždycky změní intenzita jejich hlasu a člověk až vykřikne (ruští psi). Stává se to velice často. V kolektivu žen, které nejvíce nesou na svých bedrech tíhu války. Ztrácejí své manžely, partnery, otce a veškerá starost o rodinu a o přežití je na nich. Potom přijde smutná zpráva o ztrátě… a zase jsou to ony, které musí vydržet a jít dál. Ukrajina má velkou armádu statečných mezi ženami. Statečné a nezdolné.
